pátek 29. července 2016

Jak se (ne)čte v cizím jazyce

Jsem technický člověk. Projevuje se to tím, že zbožňuji matematiku a fyziku a dle jistých měřítek jsem poněkud... sociálně neschopná? Nižší sociální inteligence, chápete. Ale také tím, že příliš nemusím cizí jazyky. Roky jsem válčila s angličtinou a můj boj s němčinou doposud neustal. Jsou to jediné předměty, ze kterých mi na vysvědčení nějak reálně hrozí dvojka (kromě tělocviku). (Ano, kromě té techniky jsem snad i lehký šprt.) Na druhou stranu, když si ve škole otevřu knihu, lidé se občas diví. Nevěřícně se ptají, občas pochybují, protože... Ty jako vážně čteš v angličtině?!

Začalo to kdysi tím, že jsem si z Anglie přivezla poslední díl Harryho Pottera v originále. Do té doby jsem něco přečetla v rámci školní výuky, nějaké zjednodušené věci od Poea a tak podobně. Jenže kniha, reální kniha, s několika stovkami stran, byla něco trochu jiného. Popravdě, nakonec ani nebyla první anglickou knihou, kterou jsem sama přečetla. První se stal Pes baskervillský, kterého jsem obdržela ve dvojjazyčném vydání a kupodivu zjistila, že v originále je to mnohem jednoduší. Patrně z toho důvodu, že překlad je starší a rozdíl mezi angličtinou aktuální a angličtinou konce devatenáctého století není tak velký jako rozdíl u češtiny. 

Pak to už šlo rychle. Přišel oblíbený seriál Doctor Who, jehož knihy nevycházely ještě v češtině - teď vycházejí, ale po vyzkoušení překladu jsem stejně zůstala u originálu -, k minulým narozeninám jsem obdržela kompletního Harryho Pottera, a když jdu okolo nějaké zajímavé série, tak po ní sáhnu a je mi jedno, že se ještě nedočkala překladu. (Ale přiznávám se, že pokud nějakou sérii mám rozečtenou v překladu a ten se mi líbí, tak si raději počkám na překlad dalších dílů, než abych je četla hned v originále. Například Kostičas.)

Jenže stále mám pocit, že když přijdu s tím, že to čtu v originále, tak jsem prostě... divná? Protože číst v angličtině přeci musí být strašně těžké a složité... Přitom jsem osoba, která s angličtinou dlouho válčila - ale se čtením se to zlepšilo, i když stále zapomínám členy a mé mluvení je stejně strašné jako ve všech ostatních jazycích. Nicméně lidé se mě snaží přesvědčit, že to, že čtu, musí něco znamenat. Musím být nějak zvláštní/strašně dobrá/strašně divná a tak vůbec. Přitom - pokud umíte i minimum angličtiny - to není nijak obtížné

Většinu tvoří slovíčka. A ty se učíte za pochodu. Něco umíte, před otevřením knihy, něco se naučíte během prvních kapitol, protože autoři mají většinou svoji vlastní ustálenou slovní zásobu. Občas si něco domyslíte z kontextu (a pak sakra přemýšlíte, jak se to řekne česky). A občas si něco najdete ve slovníku, i když se nesmíte nechat potopit tím, že budete hledat každé slovo. Musíte u toho přemýšlet, zpočátku číst opatrně, snažit se to vyčíst z kontextu. Zjistíte, že ten text vlastně není o jednotlivých slovech - ale o celkovém významu, o tom, co to dává dohromady. Nemusíte znát každé slovo, i když si to někteří myslí. Stačí jen chápat. 

Samozřejmě je tohle příklad především angličtiny, což je neuvěřitelně jednoduchý jazyk, který se navíc většina z nás učila jako první. 

Pak je tu němčina.

Německou knihu mám doma už delší dobu (druhá část prvního dílu Písně ledu a ohně, ehm), ale k té jsem se ještě nedostala. Místo toho jsem si z knihovny půjčila dvojjazyčné strašidelné povídky. Víte, u němčiny je problém (alespoň pro mě) ve skladbě věty. Angličtina je jednoduchá a přímočará. U němčiny máte sloveso většinou na konci věty. Někdy máte i něco jednoduššího, kde je hned na začátku, ale pak se na vás začnou valit souvětí a s tím i malé hádanky. Musíte každé souvětí vzít, opatrně ho rozmotat, zjistit, jak to navazuje, proč to navazuje, pak skládáte význam, přemýšlíte, co bude znamenat tohle sloveso, když má tuhle a tuhle předponu, složitě si vybavíte, jaký je tam vlastně pád... Je to složitější, ale jde to. Když se chce, jde všechno. Věřím, že po dvou letech ruštiny bych si snad přečetla i něco rusky, navzdory azbuce. Věřím, že každý, kdo se učí, i začátečník, si něco delšího v tom jazyce zvládne přečíst. U některých jazyků to sice trvá déle, ale to už je pak spíše záležitost naučení se písma, než samotného jazyka. 

A že si třeba jednoho dne lidé přestanou stěžovat na to, že to v tom cizím jazyce nepřečtou, protože to ještě nezkusili.

(Ostatně, nikdo po nikom nechce, aby četl matematické zápisy.)

A co vy? Jak jste na tom se čtením v cizím jazyce? :)

pátek 22. července 2016

KNIŽNÍ SÉRIE: Brie

Nejsem velký příznivec ani vášnivý čtenář erotických románů, ale když jsem na goodreads narazila na jeden zajímavý titul, nedalo mi to. Jednalo se o erotický román, konkrétně pak BDSM erotický román, který se patrně svezl na určité vlně Padesáti odstínů. Zatímco známou sérii jsem nečetla – respektive, po několika stranách jsem ho v zájmu zachování psychického zdraví odložila – tato kniha mě zaujala natolik, že jsem přečetla celou sérii. 

Napsala ji Red Phoenix, americká autorka, která se proslavila především svoji knihou Brie Learns the Art of Submission, což je první díl celé série. Vypráví o mladé Brie – dívce, která by se ráda věnovala filmu a režii, jež vystudovala, nicméně je odsouzena k práci prodavačky v trafice. To až do dne, kdy ji jeden charismatický muž nechá na pultě vizitku „večerní školy pro subinky“ – Submissive Training Center. Postupně poznává lákavý svět BDSM, nové přátelé – a postupně i svoji lásku. Celá tato zkušenosti jí změní život, postupně zjišťuje, kým vlastně je a jaký je její život.

“Can you explain how a supposed novice employs advanced cunnilingus techniques?” She looked up at him and said simply, “I googled it, Sir.”

Její příběh postupně zabírá tři knihy – Brie Learns the Art of Submission, Brie Embraces the Heart of Submission a Brie Masters Love in Submission. Tedy v případě prvního vydání, „Vintage Brie“. Letos začalo vycházet nové vydání – „Brie’s Submission“, která se má skládat z devíti knih, přičemž jich vyšlo už pět. 

Jak je zjevné z názvů, knihy vyšly v angličtině a českého překladu se nedočkaly a není mi nějak známo, že by se tak v blízké budoucnosti mělo stát. Na druhou stranu, jazyk není náročný a lze se celou sérii prokousat vcelku snadno. Jedná se o používaný jazyk (pominete-li erotické výrazy, které ve školní angličtině sotva použijete), žádné archaismy ani příliš složité větné konstrukce. V tomto případě se jazyka určitě nemusíte bát – a pokud přeci jen trochu ano, berte to jako příjemnou letní výzvu

“How do you know you have a cheap Dom?"
Brie rolled her eyes. "Just hit me with it."
"He asks you to take off your collar to walk the dog."
Brie actually laughed out loud.

Co se týče BDSM, příjemně to překvapilo. Sice se jedná o erotický román, tedy jeho hlavní náplní je něco, co lze označit za erotické fantazie autorky, které se příliš realitě neblíží, nicméně abych byla upřímná – v těch zásadních věcech se to neliší (na rozdíl od takových Padesáti odstínů – seznamy rozdílů a faktických nepřesností lze najít snadno na internetu). Kromě toho čtenáře seznamuje i se základními pilíři BDSM – s čímž se jiné erotické romány nepříliš neobtěžují. Celé je to ve výsledku vzrušivé, místy poučné, zajímavé a vtipné. Postupně se do toho také více motají city – především láska, kterou Brie postupně poznává a musí kvůli ní činit některá nelehká rozhodnutí. 

Pokud tedy hledáte nějaké lehčí čtení na léto, vzrušivé, vtipné a poutavé, rozhodně se Brie nebojte. Věřím, že vás zaujme a upoutá – a že se vám bude líbit. 


pátek 15. července 2016

RECENZE: Dva proti Říši

Existují knihy, které si chci přečíst šíleně dlouhou dobu – a ve výsledku se k nim dostanu víceméně náhodou. Dva proti Říši od Jiřího Šulce. Stačil k tomu jeden prázdninový pohled vydavatelství OneHotBook a trocha doufání (třebaže podmínky pro získání takové krásné prázdninové audioknihy nebyly prakticky žádné). A přesto je to kniha, u které jsem strávila asi nejdelší čas. Proč? Protože jsem se šíleně dlouho snažila oddálit jeden smutný a přesto krásný konec.

Jak lze vyčíst z perexu, Dva proti Říši jsem přímo nečetla – spíše poslouchala jako více než šestnácti hodinovou audioknihu namluvenou Ladislavem Frejem. Abych byla upřímná, nejsem vyloženě audioknihový člověk – sluchová vada omezuje nošení sluchátek a při poslouchání musím nějak zabavit ruce. Nicméně i tak musím uznat, že podání této audioknihy je rozhodně skvělé. Velice se mi líbila hudba, hlas Ladislava Freje se krásně poslouchá a to i v případě, kdy se audiokniha potýká s tak smutným tématem, jako je tomu u Dva proti Říši.

Lehkým problémem této knihy je fakt, že všichni známe konec. Dva proti Říši totiž popisuje osud GabčíkaKubiše a atentátu na Heydricha – a vůbec celé operace Anthropoid. Začíná v Londýně u exilové vlády a končí tamtéž – a po své cestě popisuje osudy známých i méně známých parašutistů, domácího odboje i lidí, kteří se ve špatné době ocitli na špatném místě. A navzdory nevyhnutelnému konci dokázal autor vytvořit z příběhu neuvěřitelně napínavou podívanou – přibližuje i takové osudy, u kterých lze stále doufat, ačkoli vzápětí vás téměř vždy dostihne zjištění, že šťastný konec je v době války nedostatkovým zbožím.

Není to totiž jen Gabčík a Kubiš, jak by se dle názvu knihy mohlo zdát, jsou to parašutisté, kteří se nedostali do učebnic dějepisu, i normální lidé, kteří se postavili nacistické okupaci tak, jak jen mohli. Jsou tam Němci, Gestapo i samotný Heydrich. Celé je to neuvěřitelně realistické – a jak poznamenává autor, jen dvě postavy z  knihy jsou ryze fiktivní. Nicméně ohromné množství historických faktů a podrobností nedělá z díla něco nudného – spíše naopak. Je to svižné, smutné a oplývá to neuvěřitelnou krásou skvěle napsané knihy. Není proto divu, že kniha v roce svého vydání (2007) získala Literární cenu Knižního klubu.

Dva proti Říši je skutečně neuvěřitelná kniha, která vás naprosto uchvátí do temné doby Protektorátu. Poznáte Gestapo, jeho metody a postupy. Poznáte drobné osudy lidí a jejich rodin, kteří se v těžkých dobách rozhodovali pro těžké činy. Poznáte myšlenky, pocity, věty těch, jejichž jména známe jen z hodin dějepisu. Někdy se sice u takových věcí můžete dohadovat o stoprocentní historické věrohodnosti, ale ve výsledku je to něco, co vás v daný moment přímo nezajímá, neboť autorovo kouzlo okamžiku je neuvěřitelné. Pohltí vás – a po šestnácti hodinách vás vyplivne více či méně smutné. 

Závěrem nezbývá než knihu doporučit – a na ukázku si můžete pustit úryvek ze stránek OneHotBook.

Jiří Šulc: Dva proti Říši; namluvil Ladislav Frej; vydalo OneHotBook; 16 hodin 5 minut.


pátek 8. července 2016

RECENZE: Virtuální vrazi

Existují sci-fi knihy, které jsou označovány za fantasy, a fantasy knihy, které patří do sci-fi. A někdy je to tak celé pomíchané, že člověk netuší, co ta kniha je vlastně zač, zvlášť když se do toho začnou motat další podžánry. Virtuální vrazi nejsou kyberpunk, stojí na varování. Podle obálky se jedná o sci-fi thriller a podle upomínky od autorky je to spíše fantasy.
A po přečtení? Úplně všechno. Protože tato kniha má svůj kus od všech zmíněných žánrů.

Virtuální vrazi vás totiž zavedou do blíže neurčené budoucnosti, kde vládne totalita svou pevnou rukou a lidé se snaží tak nějak přežít. Poznáte rodinu Gezových, tátu, mámu a tři syny – Roberta, Alberta a Tajna. Úplně normální, obyčejnou. Jenže jejich svět se náhle změní během jediného dne. Nehoda v lese a už máte v patách špatný osud. Gezovi ale nejsou jen tak ledajací. Bratři i otec se věnují hrám – virtuální realitě, která vás zavede do nejrůznějších světů. A vlastně nejen věnovali, ale právě oni programují světy. Totalitní režim postupně zjišťuje, že hry se pro lidi staly novou drogou – poté, co vymýtili vše ostatní, od kouření a alkoholu po tvrdé drogy – a to se jim rozhodně nezamlouvá. Pro nejmladšího z bratrů, Tajna, si skutečně osud nevybral lehkou cestu – zvlášť když se do toho připletou i ženské hráčky a činy, na které nikdy nebyl pyšný.

Tajn je zajímavá postava – ani bílá, ani černá, a přitom se nepatří pouze tu nudnou šedou. Dokáže zaujmout, dokáže napnout a vtáhnout vás do děje. Ostatně jako celá kniha. Příběh vám totiž není naservírován v obyčejné chronologické kompozici – míchá se tam minulost s budoucností a rozhodně se vyplatí, když budete sledovat tajemná čísla před kapitolami. Nicméně s trochou logiky to rozhodně není těžké čtení a v celém příběhu se dá snadno orientovat.

Virtuální vrazi jsou ale dle mě především určitá forma varování a alegorie. Autorka se obrací nejen k budoucnosti, ale svým způsobem i k realitě – a především věčně živým tématům o totalitě, omezování svobody a státě, kde zakázali zpívat i hrát. Zabíhá to sice až do sci-fi, nicméně počátek celého příběhu je reálný ve všech možných nesvobodných zřízeních. Na druhou stranu tuto linku příběhu postupně překrývají jiné – boj se vytrácí, kritika také, u hrdinů se objevuje smíření a boj o cokoliv, ale režim už dávno není prioritou. Je to poněkud škoda a postupně se to celé stáčí k otázkám, o čem to tedy vlastně je – jaký je hlavní smysl, co si má čtenář odnést. Ze začátku to vypadalo snad i na nějaké poselství, nicméně postupně se mění především na sci-fi honičku za duchy a přízraky. Moudřejší jsem nebyla ani po konci, který se vznáší v pohádkovém a fantasy povlaku. Ne že by celá kniha končila špatně – nebo spíše řečeno špatným způsobem – jen je ten konec poněkud zvláštní. Pohádkový a tajuplný, ale skutečně byl napsán k správné knize? Kam se podělily všechny ty věci ze začátku? Je tam nějaký hlubší smysl?

Patrně ne, i když se stále jedná o zajímavou knihu. Zcela bez debat je napínavá – a překvapivá. Možná místy zapomenete, v jakém světě se vlastně pohybujete, ale vzápětí vám to autorka znovu vmete do tváře. A ne vždy zrovna příjemným způsobem. Něco takového k tomu ale už patří – přeci jen, tady jsou hry zakázané. A i mladí lidé zde vraždí ve virtuální realitě. Nebo v ní umírají. Ale přeci jen, to k tomu už tak nějak patří. 

Jana Rečková: Virtuální vrazi; vydala Epocha, edice Pevnost; 280 stran; ISBN: 978-80-7425-263-1.


úterý 5. července 2016

Něco končí, něco začíná

...je sic název epilogové povídky Meče osudu (Andrzej Sapkowski, druhá kniha Zaklínače), nicméně v tento moment je to především název jednoho článku. Lehce nevýznamného, snad ne příliš dlouhého, ale znám se, tak raději nic neslibuji.

Možná jste se na tomto blogu ocitli omylem. Nebo si to alespoň myslíte. Šli jste na blog, tedy spíše na hřbitov, jedné divné osoby, šli jste za recenzemi... A najednou jste tady. Jste tu ale správně - stále se jedná o blog té jedné a samé osoby, která stále čte a v nejbližší době se snad i dokope k tomu, aby sem vložila nějakou recenzi. (Dobře, nedělám si iluze o tom, že tam stále někdo chodí... Ale tak, znáte to, náhoda, překvapení...)

Trochu jsem to avizovala. V květnu, po Světě knihy. A kupodivu k tomu i došlo. Trvalo to dlouho, až z toho mám v šuplíku napsaných pár recenzí a v hlavě spoustu nápadů na články (které zapomenu do zítřka). A taky jsem někde posbírala chuť a náladu a odhodlání a všechny ty sentimentální vlastnosti, které bych zde asi měla vyjmenovat. Znáte to.

Ve výsledku tento blog ale nebude jen o knihách - možná tu a tam přidám nějaké fotky, možná napíšu článek tak řečeno mimo mísu - o škole, o maturitě, která mě čeká, o tom, jak si asi napíšu druhou SOČku a budu až moc aktivní, i když nemusím. Nicméně kam se hnu, tam čtu. Vážně. Ráno ve vlaku, při mé cestě do školy, o přestávkách, o volných hodinách. (Dobře, někdy se učím, ale teď jsou prázdniny a já vážně nepřemýšlím nad testy. Jen nad nevypracovanými maturitními otázkami.) A tohle všechno potřebuji někam sepsat, podělit se o to, trochu se socializovat, protože jsem jinak vysoce introvertní tvor. A možná to nakonec bude číst i někdo další. Uvidím. Ale bylo by to hezké. 

Marie(lla)